Můj úraz se mi stal 23.12.2000 v cca 23:50h. Rázem mě sanitka odvezla do nejbližší nemocnice což byla nemocnice v Kladně a moji mamku odvezly do Mělníka. Tátu s mladší sestrou odvezli také do Mělníka. Mě na Kladně poskytli první pomoc a i hned mě vezli do Prahy na Vinohrady. Tam mě ošetřili a uložili na pokoj. Moji mamku převáželi vrtulníkem jelikož na tom byla moc špatně. Musím se že to v nemocnici nebylo zas tak špatné,jsou tam hodní doktoři a taky sestřičky které se nám věnovali tak jak jen to šlo.

Já jsem mamku viděla až po měsíci a 5 dnech. Když jsem ji uviděla byla připojena na přístrojích a nemohla skoro mluvit. V tu chvíli jsem si teprve uvědomila jaké je když jste bezbranný. Je to strašná představa. Mám popálenou levou část obličeje a hřbet levé ruky. Byla jsem cca 2 a půl měsíce v nemocnici. Za tu dobu co jsem si pobyla v nemocnici jsem se nějak moc nevěnovala tomu že mám jizvy a že jsem „ jiná“ než ostatní jak slýchávala od svých spolužáků. Musím se přiznat že to bylo pro mě dost těžké jelikož mi bylo 11 let a člověk začíná pomalu vstupovat do dospělejšího světa. Vůbec mi nevadilo když se mě někdo zeptal jak se mi ten úraz stal.Vždy jsem jim odpověděla,ale strašně moc mě mrzelo když jsem slyšela: „Hele jde spálený škvarek.“ Nadávky mě moc mrzely. Řešilo se to i ve škole ale moc to nepomohlo.

Co mi pomohlo bylo se nad ty nadávky povznést,jelikož vám nic jiného nezbude. Sice mi to taky trochu trvalo než jsem je začala ignorovat,ale podařilo se mi to. A Bolíto mi k tomu taky pomohlo jelikož už jsem byla 3 rokem s Bolíte na ozdravném pobytu. A tam jsou si všichni rovni bez rozdílu. To mi moc pomohlo(-: A jsem Bolítu moc, moc a moc vděčna za to co dělá pro popálené děti. Není to lehké se nad něco povznést, ale dá se to zvládnout, ale taky potřebujete někoho jako oporu ( např. rodinu, známý atd.). Já jsem se nad to povznesla a teď jsem se nesetkala s tím že by mě někdo urazil. A to jsem nyní druhým rokem na nové škole. Pokud to někoho zajímá tak chodím na 8-leté gymnázium v Babicích u Říčan.

Přeji Bolítu moc úspěchů v dalších rocích.

Petra Pacoňová

Sdílejte příběh