Bylo parné léto. Moje rodina si vyjela s přáteli na cyklovýlet. Jako každý rok. První večer se rozhodla přenocovat venku nedaleko malého nádraží nedaleko Chebu. Zatímco dospělí z auta vynášeli bagáž, napadlo nás s kamarádem zajít prozkoumat staré odstavené vagóny. Bylo mi tehdy jedenáct let. Všechno mě zajímalo, rád jsem objevoval nové věci. Nejdřív jsem vylezl na jeden, ale nic zajímavého tam nebylo. Tak jsem se šel podívat na ten vedle. Ani ve snu mě nenapadlo, že by tam mohl být nějaký proud. Když jsem se vracel zpátky, asi jsem se přiblížil hodně blízko k jednomu z drátů a došlo k přeskoku elektrického výboje. Pamatuju si jen, že se mi nárazem na nějaký roh rozsekla brada. Taky to, jak mě táta chytil do náruče a předával strejdovi.

Na nádraží přijela sanitka a já si myslel, že mě jen rychle ošetří a výlet může pokračovat. Poslední vzpomínka patří uspávacímu prášku strčenému pod jazyk. Po převozu do nemocnice se moji rodiče dozvěděli, že jsem prodělal 56 procent popálenin třetího stupně. Na klinice jsem pak strávil nekonečných devět měsíců, z toho šest jsem se nemohl pohnout z lůžka. Hrál jsem hokej a tvrdě trénoval. Jen ležet byla pro mě dost drsná životní zkouška. Naštěstí se sestry a doktoři na pražské Klinice popálenin všemožně starali o to, jak mi dlouhou chvíli zkrátit. A dost mi také pomohly počítačové hry.

Po propuštění z nemocnice bylo docela těžké dostat se zpátky mezi kluky. Zranění už nebolelo, ale někdy jsem cítil beznaděj a trvalo pět let, než jsem následky úrazu přijmul. Docela dlouho jsem se styděl svléknout, pár kluků si ze mě dělalo srandu, říkali mi třeba Niki Lauda. Ale nebyla jiná cesta, než se s jizvami naučit žít. I s holkama je to v pohodě. A ani si nemyslím, že kdyby se to nestalo, měl bych okolo sebe lepší partu kluků. Jediná věc, kterou mi asi úraz vzal, je hokej. Ale kdo ví, možná by ze mě stejně hokejsta nebyl.

Rosťa Novák

Sdílejte příběh