Každý náš kemp je jiný. A přesně tak to chceme. Nechceme se každý rok vracet na stejné místo a opakovat stejný program. Chceme společně zažívat nové věci, překvapovat se, učit se a hlavně si odvézt vzpomínky, které nemá jen tak někdo.
A tak jsme letošní kemp, který se uskutečnil od 4. do 6. září, pojali zase trochu jinak. Pro naše pacienty a zdravotnický personál jsme tentokrát připravili víkend s pořádnou dávkou adrenalinu, ale také praktických zkušeností, spolupráce a samozřejmě zábavy.
Pátek: dobré jídlo a první společný večer
Po příjezdu nás čekala luxusní večeře od Lenky a Jirky, kterým patří obrovské poděkování. Po celý víkend se totiž starali o to, aby nikdo z nás netrpěl hlady. A nejen to. Jídlo bylo jednou z těch částí kempu, na které se člověk velmi rychle naučí těšit.
Zatímco se účastníci zabydlovali, vítali se se starými známými, seznamovali se s novými a užívali si první společný večer, organizační tým ještě dolaďoval poslední detaily sobotního programu. Čekal nás totiž opravdu nabitý den.
Za přípravou letošního programu stály Lenka Šetelíková, Jarmila Štuková a Simona Riedlová z Bolíto a Burn fighters. Každá přinesla svoje nápady, zkušenosti a kontakty a postupně z nich vznikl program, který spojil odbornou část, praktické úkoly, adrenalin i zábavu. Zvláštní poděkování patří Jarmile Štukové, díky které se podařilo pro letošní kemp získat řadu profesionálů ochotných věnovat našim účastníkům svůj čas, zkušenosti a energii.
A pak už zbývalo jediné. Zjistit, jestli všechno, co několik týdnů vypadalo dobře na papíře, bude stejně dobře fungovat i ve skutečnosti.
Sobotní dopoledne: jak zvládnout situaci dřív, než se zvrtne
Po snídani jsme se pustili do odborné části programu. Než jsme se rozešli na jednotlivá stanoviště, čekalo nás malé nahlédnutí do světa profesionálů. Zhlédli jsme ukázky práce 601. skupiny speciálních sil a Útvaru rychlého nasazení.
Vrátili jsme se také trochu do minulosti prostřednictvím videa našich tehdejších dospívajících pacientů, kteří si před devíti lety sami vyzkoušeli vojenský výcvik. Pro některé to byla nostalgie, pro jiné možná překvapení, co všechno už společně máme za sebou.
Potom už se účastníci rozdělili a postupně prošli čtyřmi stanovišti.
První vedl Jan Ouřecký, bývalý bojovník 601. skupiny speciálních sil a nyní vrchní praporčík Ředitelství speciálních sil Armády České republiky. Jeho stanoviště bylo zaměřené především na prevenci. Protože nejlepší konflikt je ten, ke kterému vůbec nedojde. Účastníci si na modelových situacích zkoušeli, jak vnímat své okolí, rozpoznat potenciálně rizikovou situaci, předvídat její vývoj a pokud možno se jí včas vyhnout.
Na druhém stanovišti se dostala ke slovu komunikace. Jirka Lisý z Policejní akademie společně s Míšou Bojarski, Johnnym Horákem a Hanou Drozdovou účastníkům ukázali, jak mohou vznikat různé konfliktní situace a především jak je možné pomocí vhodné komunikace napětí zmírnit a konflikt deeskalovat. Protože někdy může být dobře zvolená věta účinnější než cokoli jiného.
Třetí stanoviště patřilo medicíně. Docent Robert Zajíček společně s lékařkami z Kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady připravili praktický blok první pomoci. Účastníci si tak mohli připomenout nebo nově osvojit postupy, které mohou být v krizové situaci opravdu důležité.
Čtvrté stanoviště měli na starosti členové Útvaru rychlého nasazení. V prostředí taktického domu pracovali účastníci především s pozorností, vnímáním okolí a reakcemi na situace, které se mohou během několika okamžiků změnit.
Kluci z ÚRN si pro účastníky připravili také představení své práce a ukázku výstroje a vybavení, které při ní používají. Účastníci tak měli možnost nejen poslouchat a ptát se, ale také nahlédnout do prostředí, se kterým se člověk v běžném životě příliš často nesetká.
A pak už nastal čas zjistit, co si kdo z dopoledne skutečně odnesl.
Odpolední Pevnost Boyard
Po obědě se odborný program proměnil ve hru. Inspirovali jsme se Pevností Boyard a připravili tři stanoviště, na kterých účastníci využili informace a zkušenosti získané během dopoledne. Tentokrát už ale v mnohem volnější a zábavnější podobě.
Bylo potřeba spolupracovat, přemýšlet, zachovat chladnou hlavu a občas se také smířit s tím, že organizátorky rozhodně neměly v úmyslu cokoli usnadňovat.
Na prvním stanovišti pod vedením Jana Ouřeckého týmy přenášely břemeno, řešily nejrůznější komplikace, rozhodovaly se, které vybavení skutečně potřebují, a nakonec musely správně ošetřit pacienta. Nestačila tedy síla. Bylo potřeba především přemýšlet a spolupracovat.
Druhé stanoviště pod vedením Jirky z Policejní akademie prověřilo kromě úsudku také ochotu sáhnout tam, kam by člověk za normálních okolností možná úplně dobrovolně nesahal. Ve čtyřech krabicích bylo ukryto dvacet zkumavek s různými tvrzeními a úkolem týmů bylo všechny najít a následně oddělit fakta od nesmyslů a neověřených informací.
Zní to jednoduše? Bylo by. Kdyby ovšem zkumavky neležely mezi nejrůznějšími věcmi, od těch celkem příjemných až po ty podstatně méně příjemné. Naštěstí všichni přežili. A zkumavky také.
Na posledním stanovišti čekaly tři svědkyně, lékařky z FN Královské Vinohrady. Všechny mluvily, všechny měly co říct, občas si skákaly do řeči a každá si události pamatovala trochu jinak. Někde v jejich výpovědích se ale ukrývaly tři zásadní informace. Týmy je musely rozpoznat, spojit dohromady a zjistit, kam mají pokračovat.
Správné informace je zavedly až do taktického domu. Tam na ně čekala Léňa Šetelíková, aka otec Fura, s finální indicií. Za jednotlivé splněné úkoly týmy postupně získávaly informace, které je nakonec dovedly až k obálce s tajným dopisem.
Mise splněna.
A potom se šlo střílet
Po celodenním přemýšlení, běhání, hledání, ošetřování, vyhodnocování informací a poslouchání tří svědkyň přišel čas na další zážitek.
Střelnice.
Účastníci měli možnost pod odborným dohledem Martina Malimánka vyzkoušet střelbu z několika různých zbraní. A podle zájmu můžeme poměrně bezpečně říct, že tahle část programu se trefila do černého. Jen málokdo si ji nechal ujít.
Po střelbách přišla večeře a večer, celý kemp se přepnul do výrazně klidnějšího režimu. Přijela kapela, zpívalo se, hrálo, povídalo a smálo.
A právě tyhle chvíle jsou možná stejně důležité jako celý připravený program.
Na našich kempech totiž nejde jen o aktivity. Jde především o setkávání lidí, které spojuje společná zkušenost. O možnost pacientů a zdravotnického personálu potkat se úplně jinak než v nemocničním prostředí. Bez bílých plášťů, vyšetření a léčebných plánů. Prostě jako lidé, kteří spolu mohou strávit večer, něco zažít, povídat si a poznat se zase trochu jinak.
V neděli se říká „na shledanou“
Po nedělní snídani přišla ta část každého kempu, kterou asi nikdo z nás příliš nemusí. Loučení.
Pro někoho bylo lehčí, pro někoho těžší. Po společně stráveném víkendu se člověku zkrátka nechce jen tak sbalit, zavřít dveře a odjet.
Naštěstí jsme věděli, že to není sbohem.
S mnohými se uvidíme mnohem dříve. A pokud ne, tak nejpozději za rok na dalším kempu. Kde? To zatím neprozradíme. Jedno ale slíbit můžeme. Zase se pokusíme vymyslet něco úplně jiného.
Děkujeme všem, kteří byli letos s námi. Těm, kteří věnovali svůj čas a zkušenosti našim účastníkům, těm, kteří pomáhali s programem, vařili, hráli, organizovali a starali se o všechno, co není na první pohled vidět.
A především děkujeme našim pacientům a zdravotnickému personálu, protože právě kvůli nim tyhle kempy vznikají.
Máme obrovskou radost, že se nám společně podařilo vytvořit další víkend, který nebyl jen o programu a jednotlivých aktivitách. Byl o společných zážitcích, důvěře, překonávání vlastních hranic, smíchu a především o lidech.
Děkujeme za společný víkend.
A příští rok?
Doufáme, že se sejdeme minimálně ve stejné sestavě. A klidně ještě o něco početnější.
